Útok vlády na ústavní ústavu s cílem naplnit její pakty s nezávislými se dostává do různých úvah. Pro levici u moci a její mimořádný mediální aparát, který zahrnuje velkou část „šoubyznysu“, to není převrat, je to demokracie: konání vůle toho, kdo „vyjde z voleb“. Protože je to demokracie a my směřujeme k „pokročilé demokracii“, navrhují více. Pro nacionalisty to není ani puč, ani puč v roce 2017 (sen podle věty). Popírají, že to byl převrat, ale nepopírají převrat: slibují ho. Pro další sektor reality tvořený PP, Cs a jejich hemžící se armádou centristů je to skutečně převrat, který narušuje idylickou institucionální a ústavní situaci, nejen největší v naší historii, ale také závist světa. Je o převratu organizovaném Sánchezem, zlým géniem, proti rozdělení moci, které se ho nemůže dotknout, a navrhují, aby to vyřešila Evropa. Realita je však taková, že Evropa se dnes se Sánchezem tváří usměvavě, že neexistovala žádná dělba pravomocí (mohl bych psát PSOE, vláda a zákonodárství zaměnitelně); že vše se děje proti ústavě, ale v rámci ústavy a pro ústavu, a že Sánchez není pauzou, ale zrychlením kontinua ústavy, které pochází ze „ze zákona k zákonu“, přeměňuje harakiri, které je replikováno: uzurpace autentické složky moc Národa. To, co se stane, není lububrace. Spekulovat by znamenalo mluvit o cizích mocnostech, které tento proces řídí; Carmen Calvo zopakovala, že rozdělení moci je pouhý formalismus, Iceta bude muset počkat, až referendum ve společnosti dozraje a Zapatero slíbil nový statut prostřednictvím organických zákonů. Z toho důvodu je důležité nejen určit, zda jde o puč, ale také kdy začal a kdo jej má řešit, tedy kdo je politický subjekt. Znetvoření posledních dvou otázek je stejně matoucí jako to udělat s první. V podvodech jeden obvykle hraje chytře a druhý hloupě. Pak se podělí o ‚bratrance‘.
