Jeden z nejznámějších hadísů nebo výroků Mohameda vkládá zakladateli islámu do úst tvrzení, že nejlepší generace muslimů byly jeho a -prorokuje - dvě následující. Tato touha po návratu do „muslimského ráje“, na jeviště idealizované islámem v XNUMX. a XNUMX. století, vládne mentálnímu a emocionálnímu vesmíru „salafismu“ (z arabského salaf, předci), širokému konceptu vytvořenému v XNUMX. století To platí pro určitá politická hnutí, jako jsou dnešní ozbrojené síly. „Salafistický“ neologismus se v Evropě objevil v meziválečném období XNUMX. století jako odkaz na ideologii prosazovanou muslimskými intelektuály, která hlásala a vracela se ke způsobu života až ke společenské organizaci prvních mohometánů jako řešení problémů zaostalost.. a kolonialismus, kterým trpí arabský svět. „Islám je cesta“ je slogan, který shrnuje mnohotvárnou a fundamentalistickou realitu: nejdoslovnější možnou imitaci světa Mohameda a jeho bezprostředních nástupců.
Ve vesmíru současného salafismu, aplikovaného pouze na většinové sunnitské hnutí (radikalismus v šíitské menšině jde jinou cestou), vynikají dvě postavy: saúdský Al Wahab, zakladatel rigorózní wahhábistické školy, která převládá v Saúdské Arábii, a Egyptský Al Qutab, popravený v roce 1966 Násirem.
Existuje politický salafismus, který usiluje o návrat do „čisté“ muslimské společnosti mírovými prostředky, aniž by se vzdal extrémní přísnosti, jak ve společenské struktuře, tak v osobním životě, v souladu s islámským právem šaría. V celém světě islámu, zejména na Blízkém východě a v Maghrebu, se salafistické strany snažily využít příznivé situace arabského jara (2011) k tomu, aby se dostaly k moci; často v rukou umírněnějších islamistických stran, jako je tomu v případě Muslimského bratrstva v Egyptě. Pokus výrazně selhal a je jednou z příčin současné válečné situace v Sýrii a Libyi a návratu Egypta k vojenskému autoritářství.
Spolu s politickou cestou se paralelně rozvíjel „ozbrojený salafismus“ džihádistických skupin, které vyhlašují „svatou válku“, aby nastolily návrat k dokonalé muslimské společnosti.
V ozbrojeném salafismu také vynikají dvě cesty. Světového džihádismu, ztělesněného zejména Al-Káidou a Islámským státem (Daesh). A to místního džihádismu, který má za vzor úspěchu Afghánci z Talibanu. Obecně nejnebezpečnějšími hnutími vzhledem ke svému globálnímu povolání jsou Daeš a Al-Káida. Obě skupiny touží dobýt zbraněmi pro své projekty chalífátu jak území s muslimskou většinou (Dar al Islam), tak území s většinou „nevěřících“ (Dar al Harb). Namísto toho má Taliban, afghánský i pákistánský, v úmyslu pouze zavést v Afghánistánu a na minulých územích Pákistánu islámský režim, ve kterém mohou žít a uplatňovat pravidla a zvyky svých předků,
Naděje, že ušetří více o Mohamedu Said Badaoui, „salafistovi z Reus“, o němž váží příkaz k vyhoštění do Maroka, indicie naznačují, že se pohyboval ve Španělsku ve sféře politického salafismu a možná měl kontakty s ozbrojenými silami, uvádí závěry zpráv CNI a Národní policie.
