Nejvyšší soud konstatoval, že finanční mechanismus sociálního bonusu stanovený vyhláškou z roku 2016 je v rozporu s právem Evropské unie tím, že diskriminuje některé společnosti v elektroenergetice vůči jiným.
Sociální bonus je dávka sociálního charakteru určená k ochraně určitých spotřebitelů („zranitelných spotřebitelů“) spočívající v uplatnění slevy z ceny elektřiny odebrané v místě jejich obvyklého bydliště. Rozhodnutí Nejvyššího soudu určuje mechanismus financování určený ke krytí nákladů této slevy, jinak má vliv na kontinuitu jejího uplatňování. V jiných zemích Evropské unie předpokládají, že tyto náklady budou financovány z jejich souhrnných rozpočtů, ale Španělsko se od začátku rozhodlo uložit tuto povinnost některým společnostem v odvětví elektřiny.
V předchozích případech měl Nejvyšší soud za to, že mechanismus financování zavedený španělskými právními předpisy je v rozporu s právem Evropské unie. Finanční systém oznámil, že je nyní regulován královským dekretem zákona 7/2016 z 23. prosince, který uvalil jeho náklady na „mateřské společnosti skupin společností, které provádějí činnost marketingu elektřiny, nebo na samotné společnosti, které učinit tak, pokud nejsou součástí žádné korporátní skupiny“, což znamenalo přidělit 94 % nákladů na financování marketingovým společnostem. Tento systém financování, stejně jako předchozí dva, byl znovu shledán v rozporu s právem Evropské unie právě zveřejněnými rozsudky Nejvyššího soudu.
Evropský soud
Rozsudky vycházejí z judikatury Soudního dvora Evropské unie, zejména z toho, co bylo uvedeno v jeho nedávném rozsudku ze dne 14. října 2021 (věc C-683/19), v němž se argumentuje tím, že závazky veřejné služby, jako např. ten, o kterém máme co do činění, musí být uložen „obecně“ elektroenergetickým společnostem a nikoli některým konkrétním společnostem. V této souvislosti nemůže systém návrhu pro společnosti odpovědné za závazky veřejné služby a priori a priori vyloučit společnosti, které působí v odvětví elektřiny. Každý případný rozdíl v zacházení proto musí být objektivně odůvodněn“. SDEU dodává, že pokud se členský stát rozhodne uložit povinnost financovat pouze některé společnosti v odvětví „... je na soudu..., aby prověřil, zda došlo k rozdílu mezi společnostmi, které musí nést váhu uvedené břemeno a ty, které jsou od něj osvobozeny, je objektivně oprávněné.
Nejvyšší soud analyzuje důvody, jimiž se národní zákonodárce snaží provést svůj příkaz o podnikání elektroenergetických společností, vyjma společností působících v elektroenergetice (výrobci, přepravci, distributoři) a dochází k závěru, že systém navržený financování je v rozporu k čl. 3 odst. 2 směrnice 2009/72/ES, protože postrádá objektivní zdůvodnění a je diskriminační pro společnosti, které přebírají náklady, kterým budou uhrazovat náklady zaplacené při uplatňování zrušeného systému.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu nemá vliv na uplatnění slevy na sociálním bonusu při účtování některých zranitelných spotřebitelů, prohlašuje však zavedený mechanismus financování za neaplikovatelný.
