Sjíždím hlubokou Entenzou, cestou na večeři u Paco Méndez's. Mám čas a potřebuji kávu. Sedím na nechvalně známé terase a poslouchám rozhovor u vedlejšího stolu. Jeho zadní dívky byly špatně oblečené, ale v limitu. Nedávají na odiv fety. Jedna říká druhé, že měla včera hrozný den, a pak popisuje velmi ošklivé špinavé věci, které musela snášet od zákazníka. Právě když si myslela, že se dívka nemůže cítit hůř, začne o svém otci vyprávět něco ještě děsivějšího. Můj impuls je vstát a obejmout ji, ale nemyslím si, že by to pochopila. Co mě však na scéně překvapuje, není peklo, kvůli mnoha příležitostem jsem se musel seznámit s její existencí, ale to, že tato dívka jí sendvič doprovázený džusem značky Granini. Život, jako každý jiný byznys, se musí vyplatit a toto drama je neslučitelné s jakoukoli pozitivní bilancí. V tom, co říká, není žádná naděje a ani to neočekává. A zatímco vyprávěl o ponížení a znechucení, které musel vydržet za pouhé jedno odpoledne, a bylo jasné, že nic v jeho životě nedává smysl, sní sendvič a krmí svou stálost v bolesti, v devastaci. A to přidalo na krutosti ještě větší muka s příšerným pitelným Granini. Bydlení není nutné a existuje účetnictví. Zůstanu, dokud sendvič neskončí. Zdrceně poslouchám její nekonečná neštěstí a myslím si, že žádné z nich by nedopadlo hůř, kdyby byla mrtvá. Před lety, po zemětřesení na Haiti, když jsem viděl, v jaké bídě zůstali přeživší, napsal jsem, že mrtví měli větší štěstí. Někteří byli mnou pobouřeni, ale můj sentiment byl láskyplný a domnělý solidární, paternalistický a prázdný. Vždy to byla skupina oportunistů a lékařů. Od té doby jsem myslel na elegantní východ pro případ, že by jednoho dne můj život přestal mít cenu. Pokud mi nějaká nemoc dělá zátěž, když mi doktor řekne, že se s vámi brzy nesetkám. Život se musí vyplatit a my musíme platit druhým. Není nutné to oznamovat, ani legalizovat. K tomu, abyste mohli odejít bez utrpení a aniž by kdokoli věděl, že jste se rozhodli, stačí vyhledat na internetu přesný lék. Naše životy nedokonalosti jsou svázány se smyslem pro míru. Je pravděpodobné, že dívka se sendvičem tentokrát tuto míru překročila, a je pravděpodobné, že než tak učiním, jednou mě smrt přiměje litovat. Možná si na to drama zvykla a už to tolik nebolí a možná jsem jen příliš vybíravý. Ale v záchvatu jsem vstal a řekl mu: "Buď mě nechej od této chvíle převzít otěže tvého života, samozřejmě aniž bych se tě dotkl, nebo nech sendvič a vezmi si tyto prášky najednou", měl jsem dvě krabičky Stilnox kterou právě koupil. „Já nejsem já. Účtuji a toto je moje cena. Jestli za to nechceš platit, jdi pryč a nech mě v klidu povečeřet.“
