Největší literaturou je vždy cestopisná literatura. Nebo výlet. Čteme, abychom unikli nebo proto, aby náš duch mohl podniknout jedinou skutečně hodnotnou turistiku. Z tohoto důvodu mě ze všech kontextů nebo momentů v historii, které lze pokrýt vyprávěním a slovy, napadá jen málo silnějších okolností, než jaké ztvárnila Andrea Wulf ve svých „Velkolepých rebelech“. Souřadnice ve vaší knize jsou extrémně přesné. Místo: Jena, malé univerzitní město 30 kilometrů od Výmaru. Moment: čas mezi létem 1794 a říjnem 1806. Pokud se mezi její občany nepočítají a často ve stejném sdíleném scénáři postavy takové postavy jako Ficthe, Goethe, Schiller, bratři Schlegelové, Humboldtové, Novalis, Schelling, Schleiermacher a samozřejmě Hegel. Každý, kdo chce vědět, co se v těch dnech stalo a jak vznikl Jenský kruh, by si měl přečíst tuto knihu. ESAY „Velkolepí rebelové“ Autor Andrea Wulf Editorial Taurus Rok 2022 Stran 600 Cena 24,90 eur 4 Historie nám dala Atény Pericles, skupinu Bloomsbury nebo Paříž 20. let. Jena však měla ojediněle relevantní hodnotu nejen pro svou mimořádnou intelektuální plodnost, ale také pro způsob, jakým se věda, umění, filozofie a poezie snažily vytvořit definitivní perspektivu, ze které by bylo možné uvažovat o světě a především o subjektivitě. Kniha začíná anekdotou, Goethovou shodou okolností s Friedrichem Schillerem na setkání přírodovědecké společnosti o botanice. A přiznejme si to, jakkoli setkání těchto dvou obrů germánských písmen předpokládá obsah skutečného rozsahu, mám podezření, že mnoho čtenářů si dokáže představit poklidnější okolnosti, aby si dopřáli čtení s průměrnou pozorností. Jeho první velkou předností je ve skutečnosti připoutanost k neoficiálním a nepřímým jako základní ingredience v každé biografii, ale i když si některé postavy tohoto příběhu lze představit, čtení 'Velkolepých rebelů' je záviděníhodně rytmické. Jeho první velkou vlastností je ve skutečnosti ona připoutanost k neoficiálním a nepřímým jako základní ingredience v každé biografii. Od tohoto setkání budou scénářem jezdit postavy, aby bylo kulturní a intelektuální prostředí města na řece Saale hmatatelné — téměř žvýkatelné. První takty této cesty časem jsou věnovány Fichtemu, velké charismatické postavě filozofie, která převzala Kantovu štafetu a způsobila revoluci ve své době novým a radikálním pojetím sebe sama (Wulf bude vždy zachovávat německý výraz „Ich“, také v originále v angličtině). Fichteho vliv byl takový, že mu jeden student začal říkat Bonaparte filozofie. Byly to roky, kdy němečtí intelektuálové zaujali postoj kolem francouzské revoluce; doba, kdy časopis „Die Horen“, financovaný Schillerem, začal předehrou obrany německého národa sjednoceného společným jazykem a kulturou. Společná nit Postava Caroline Böhmer-Schlegel-Schellingové se vine jako společná nit každým vztahem, který je samozřejmě intelektuální, ale také afektivní, láskyplný a smyslný. Polyamory, zjistí nejmladší, není vynález poslední doby. Úroveň dokumentace Andrey Wulfové je detektivní, a přesto není ohromující. Znám úhledné badatele a hbité vypravěče, ale skutečnost, že historiografická a dokumentární přesnost se shoduje s vynikající literární schopností, je něco neobvyklého. A Wulf to pochopil. „Velkolepí rebelové“ je portrétem kontextu, v němž se oslavoval ne vždy pokojný dialog mezi osvícenstvím a romantismem. Vztah, ve kterém věda a dopisy musely změřit své síly. Pro Goetha byl zájem o studium přírody přísně autonomní a opravdový. Pro Novalise si však poetické rčení zachovalo soukromou důstojnost, kterou nemohlo sdílet s žádnou jinou dovedností. Představte si hlediště, kde mohou sedět v jedné řadě sám Goethe, Fichte, Alexander von Humboldt a Auguste Wilhem Schlegel. Pokud vás něco takového zajímá, tato kniha bude nezbytná. A jako na každé cestě i zde existuje cíl. Pokud se v Moby Dickovi obrací stránky a čeká, až se objeví velryba, v knize Andrey Wulfové přichází hlavní chod na konci příběhu. Nic nezkazím. Toto je příběh obrů, ale poslední dvě závěrečné postavy přehluší jen svou výpovědí: Hegel a Napoleon. Pokud byla Jena kdysi středem světa, bylo to ve chvíli, kdy se oči těchto dvou mužů setkaly. Ale tehdy už byl kontext jiný. A jako ve všech velkých příbězích bude konec tragický. Posluchárny, kde se jednoho dne ozýval hlas nejžádanějších duchů, byly přeměněny na skladiště, kde se hromadili ranění. Řeka Saale, svědek chůze mudrců a básníků, byla přeplněná zohavenými mrtvolami.
